Máme duši a cítíme

20. srpna 2014 v 12:44 | Daenerys |  Co den dal..
Ahoj lidi tak tu jsem zase po dlouhé době, ale tentokrát za to nemůže čas, ale prostě jsem zapoměla heslo a nemohla si vzpomenout :-D :-D :-D a tak jsem hledala kde se dalo a dneska jsem ho našla, protože jsem věděla, že jsem si ho někam napsala.. a měla jsem pravdu.. Takže už tu zas budu častěji :-) Jinak přemýšlela jsem, že bych sem začala dávat povídku, kterou už mám na jednom blogu skoro dopsanou tady se můžete podívat na anotaci, kdyžtak pak napište doo komentů jestli je to dobrý nápad
A teď už k tématu..

Poslední dobou.. asi tak posledních patnáct let.. Se zabívám zvířaty, uplně je miluji a tak mě samozřejmě asi jako každého trápí týrání zvířat.. a tak sem dávám krátky příběh a pod něj vložím nějaká videa, sice jsou smutná, ale všechny mají dobrý konec.. Myslím si, že takovéhle věci by se měli do podvědomí lidí dostat v mnohem větším měřítku, protože i zvířata jsou živý tvorové, mají pocity, cítí bolest a chtějí žít plnohodnotný život jako my.. Dokonce třeba i krávy nebo prasátka, tam to ale půjde asi mnohem hůř než u koní, psů či koček. Ale bylo by pěkné kdyby si lidé prostě uvědomily, že tenhle svět patří jak nám tak jim a že nemáme právo brát zvířatům jejich životy..




Mé nemotorné packy se pomalu a neobratně sunuly k pohovce... Plížil jsem se po zemi jako bych na ní stál prvně. Byl jsem trochu zmatený a jediné co jsem viděl byl obrys lidské postavy sedící na pohovce.. Někdo na mě cosi volal, pak mě vzal do náruče a láskyplně mě hladil po břiše a za ušima.. To jsem vždycky miloval, drbání za příliš velkými oušky... Pak mě ten někdo houpal v náručí dokud jsem konečně neusnul..


A tak to bylo každý den, plné bříško, hlazení a láska.. Nebo aspoň zdánlivá láska, bylo to něco o čem jsem myslel že je láska.. Myslel jsem, že tento člověk mě miluje stejně jako já jeho, že mu můžu věřit, že to je osoba, které budu věrný, a které můžu věnovat svůj vlastní život... Byl bych schopný za tu osobu dýchat.. Postavit se před ní a v nouzi za ní bojovat do posledních zbytků sil, nikomu bych jí nedal.. Nenechal bych nikoho ani v nejmenším ublížit mému člověku.. Jen kdyby mi ten člověk dal šanci..Ale ani jsem nestihl předvést jak moc jsem statečný, co vše bych pro svého člověka udělal, klidně bych se obětoval, ale nestihl jsem to... Dříve než jsem něco dokázal ve mě můj člověk ztratil naději.. Už jsem nebyl tím roztomilým štěnětem.. Už jsem se nekolébal po zemi a nekňučel, už jsem nebyl akorát do dlaně.. Vyrostl jsem ... Lidé zřejmě nemají rádi když něco roste... Dříve než jsem se nadál mě můj člověk opustil.. Netušil jsem proč, netušil jsem co jsem udělal špatně.. V jednu chvíli jsem byl u něj a v druhou chvíli tady... Daleko od svého člověka.. Daleko od čehokoliv co bych mohl milovat... Nechápal jsem proč.. Proč jsem skončil mezi odpadky jako obal od sušenky.. Proč mě můj člověk nechal tady? Na tak hrozném místě.. Samotného... Můj člověk odešel.. Bez ohlédnutí, bez vysvětlení, bez slz.. Neplakal, ale já ano.. A nikdy jsem plakat nepřestal.. nikdy..


Za tu dobu co žiji tady mezi odpadky už konečně chápu proč mě zde můj člověk nechal. Protože lidé prostě takový jsou, jsou sobečtí a bezcitní..Za svůj krátký a špinavý život zde jsem se setkal s mnoha lidmi a přál jsem si, aby mě milovali, aby pochopili že i já jsem živý tvor, že mi všichni, děti ulic jsme živý tvorové a že dokážeme být vděční.. Jenže lidé to nikdy zřejmně nepochopí.. Oni si kopnou, oni ublíží, oni nemilují.. Ne všichni, určitě jsou ještě lidé co nás milují, ale je jich čím dál míň, protože sobeckost zaplňuje lidská srdce. Často mění svá rozhodnutí a jejich láska není stála.. jak k lidem tak ke zvířatů.. Nejsou v ničem jako zvířata.. Nedokáží skutečně milovat, nedokáží skutečně projevit lásku.. Ale já ano, já a mnoho dalších.. I přes to co mi můj člověk udělal ho nikdy nepřestanu milovat... Ale už jsem přestal důvěřovat.. Za ta léta co žiji na ulici jsem se naučil nedůvěřovat... Naučil jsem se hladovět, trpět, krvácet, ale nikdy jsem se neodnaučil milovat.. Kdysi jsem doufal, doufal, že se můj člověk vrátí, nebo že příjde jiný člověk, který o mou lásku bude stát, ale nikdo nepřišel.. a teď tu ležím, nerozeznatelný od špinavých, smrdutých odpadků a čeká na mě smrt, která se blíží.. Po životě v bolesti, ve smutku a tužbě po lásce konečně umírám.. Hubený, zraněný a neviditelný.. Stejně jako mnozí další, kteří jsou na tom podobně.. Ano.. setkal jsem se s nimi.. viděl jsem jak se stejně jako já choulí do odpadků, jak hledají zbytky jídla, jak se snaží prosit lidi, kteří je od sebe odhánějí, viděl jsem jak umírají.. Na ulici, uplně sami.. to nás asi čeká všechny...



Schoulil jsem se do klubíčka černých chlupů a pomalu jsem zavřel velké černé oči. Mé uši se sklopily a snažily se nevnímat nic kolem.. Měl jsem pocit, že dnes můj život skutečně končí, bez naplnění mých snů, cítil jsem hlad a ukrutnou bolest.. Takhle by neměl umírat nikdo... Už bylo na vše pozdě.Konečně jsem uisínal.
Když v tom...


,, Už je dobře.." ozval se něčí hlas a po několika letech se znovu mé srsti dotkla lidská ruka. Jemná lidksá ruka, která mě hladila a konejšila.
,, Neboj se maličký.. odnesu tě odtud... Všechno bude dobré..." řekl ten člověk a natáhl ke mně ruce Zakňučel jsem, snažil jsem se vrčet, ale nešlo to.. chtěl jsem vstát a utéct, ale byl jsem příliš slabý, nemohl jsem utíkat, moje vlastní nohy mě už neunesly.
,, Nenechám tě tu zemřít... Teď už jsi můj.." zašeptal onen člověk a i přes všechnu špínu, která mi ulpívala na srsti mě vzal do náruče vtiskl mi polibek..

,, Caesar.. budu ti říkat Caesar.." zašeptala ona osoba a já najednou doufal, že stále žiju, že ještě nejsem mrtvý a tohle se mi nezdá.. Asi opravdu nejsou všichni lidé stejní, ještě možná není pozdě na splnění mých dávných snů a možná jsem konečně našel člověka, který o mou lásku skutečně stojí.... Ale musím být opatrný, velmi opatrný.. Lidská srdce jsou zrádná a často falešná.. To jsem poznal já a tisíce dalších....


Když jsem koukala na tato videa poprvé tak jsem brečela jako želva, protože jsem nedokázala pochopit jak tohle lidé mohou udělat a nakonec jsem brečela, protože se vždycky ta zvířátka uzdravila a našel se někdo hodný kdo se o ně stará s láskou..Naštěstí ne všichni jsou stejní...








To je jen ukázka z mnoha videí..
Tak teď to vidítě.. Kam ten náš svět spěje, už si neubližujeme jen navzájem.. Ubližujeme i tvorům, kteří nás bezmezně milují, kteří se na nás dívají a vidí až hluboko do nás a snaží se nám porozumět..
Oči zvířete mají schopnost mluvit tím nejkrásnějším jazykem na světě..


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 16:08 | Reagovat

Povídku jsem dočetla, hodně smutné, ale konec dobrý, kéž by žádné zvíře nemuselo takhle strádat. Lidé se chovají k živým tvorům, jak k nějaké věci. Moje kamarádka Christínka si vzala pejska z útulku, byly jsme s ním na houbách, chudák měl jizvu na ocase, protože si ho často kouše ve chvílích, které mu asi něco připomínají. Byl držen ve tmě, pár let, a když se stmívá, mívá tyto jak by záchvaty, doufejme, že to vymizí.Na videa jsem se nedívala, nedělá mi to dobře, sama bych nedokázala zvířeti ublížit, sorry.♥♥♥

2 pavel pavel | Web | 20. srpna 2014 v 19:36 | Reagovat

Proto taky nejím maso. :)

3 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 10:53 | Reagovat

Myslím, že je skvělé, když to zveřejňuješ :) Příběh je krásný, smutný, ale naštěstí s dobrým koncem. Moc se mi to líbí! :)

4 Ježurka Ježurka | Web | 22. srpna 2014 v 17:53 | Reagovat

Já se taky někdy divím, jak může být někdo tak zlý a ubližovat zvířátkům, která jsou jim tak věrná? Naštěstí to dobře dopadlo. Ale ne vždy to tak je.

5 Šárka Šárka | Web | 25. srpna 2014 v 20:34 | Reagovat

Příběh je krásný, tohle dovede člověka dojmout :) Často koukám na televizi na animal planet na pořad o zachranování týraných zvířat a nejradši mám konec každého dílu, kdy ukazujou zachránění zvířátka u nových majitelů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama